Nesmírně zvláštní, přitažlivé a výjimečné svým nářečím, obyčeji, bohatými kroji i kulinářskými specialitami. Rázovité Chodsko, kde silně zakořenily regionální tradice, odedávna lákalo spisovatele. Pro širokou čtenářskou obec je objevil A. Jirásek svým historickým obrazem Psohlavci, ale část života Chodsku zasvětili například J. Dobrovský, F. Palacký, K. J. Erben či B. Němcová.
Nesmírně zvláštní, přitažlivé a výjimečné svým nářečím, obyčeji, bohatými kroji i kulinářskými specialitami. Rázovité Chodsko, kde silně zakořenily regionální tradice, odedávna lákalo spisovatele. Pro širokou čtenářskou obec je objevil A. Jirásek svým historickým obrazem Psohlavci, ale část života Chodsku zasvětili například J. Dobrovský, F. Palacký, K. J. Erben či B. Němcová.
Chodové byli strážci hranic a jejich označení „Chodové“ je od slova „choditi“, tj. procházet po zemské hranici a konat ostrahu této hranice. Ostraha hranice byla prastará, obecně známá instituce. K zaměstnání Chodů patřil dozor nad hraničními znameními (mezníky, kamenokříži, význačnými stromy), jejich opravy, dále vybírání cla a bezpečný doprovod obchodníků a cestujících po lesních průchodech na hranici. Chodové podléhali panovníkovi a museli plnit své strážní povinnosti. Panovník je za tuto službu „platil“ řadou výhod: v lese mohli brát dříví pro stavby, k topení, mohli používat luk jako pastvin, sušit si seno, směli lovit zvěř, vybírat med, dovolený měli také rybolov. Byli osvobozeni od roboty a cel. Pokud měli dávky, které museli odevzdávat, byly tyto nesrovnatelně
menší proti povinnostem sedláků. Směli nosit zbraň (obušek, sekera, později puška). S chozením souvisela také podoba praporu, který byl Chodům jako strážcům země přidělen. Byl na něm zobrazen pár vysokých plstěných bot. Chodové, známí také jako „psohlavci“, podle všeho psa ve znaku nikdy neměli. S tímto označením ale nepřišel až Alois Jirásek, který po psohlavcích pojmenoval svůj slavný román – zmiňované označení, původně snad míněné jako nadávka, se objevovalo již dříve. Skutečnost, že Chodové měli svůj vlastní praporec i vlastní pečeť, vypovídala o jejich mimořádném postavení v zemi. Chodské vesnice ležely na území, které patřilo panovníkovi, ale Chodové si směli volit rychtáře, měli vlastní soud.
Klenčí pod Čerchovem (prastará chodská obec s muzeem zdejších rodáků, spisovatelů J. Š. Baara, J. Vrby a hudebního skladatele J. Jindřicha, nedaleko se nachází Výhledy s Baarovým pomníkem a impozantní vyhlídkou na Chodsko), Újezd (rodiště a pamětní síň Jana Sladkého-Koziny, na nedalekém strážném vrchu Hrádek je možné navštívit Kozinův pomník), Draženov, Chodov, Klíčov, Chodská Lhota, Mrákov, Pocinovice, Postřekov, Stráž, Tlumačov
Počátky města jsou kladeny do konce 10. st., kdy tu existovala osada na zemské stezce spojující Čechy s Bavorskem. DomažliceZ původního městského opevnění se dochovala pouze Dolejší brána a méně významná branka na jižní straně náměstí. Uprostřed náměstí je situován děkanský kostel Narození Panny Marie, nesoucí stopy gotického původu. Jeho válcovitá věž sloužila jako městská hláska a má patrné vychýlení od svislice (50 cm). V jihozápadní části byl jako součást městského opevnění postaven v 60. letech 13. st. královský hrad. Dnes v něm sídlí Muzeum Chodska s expozicemi přibližujícími historii regionu a svérázný chodský folklor. Na severozápadní straně náměstí s charakteristickým podloubím stojí augustiniánský klášter. V Domažlicích pobývali významní literáti jako Božena Němcová, Karel Jaromír Erben, Alois Jirásek, Jaroslav Vrchlický, který ve městě zemřel. Na tyto i další osobnosti upomínají pamětní desky a pomníky. Domažlické náměstí a celé vnitřní město bylo prohlášeno městskou památkovou rezervací. K stále živé tradici Domažlic patří noční pochůzky ponocného. Setkat se s ním můžete od června do konce září na náměstí Míru u věže, vždy v pátek a sobotu v 21 a 22 hodin. Zpěvem odpovídá na hlas pověžného, kterého uslyšíte pět chválu Hospodinu a nabádat před ohněm z ochozu věže.
Po třicetileté válce (1618–1648) přišli Chodové o svá práva a jejich pozemky byly prodány Lomikarovi (Volf Maxmilián Lamingen z Albenreuthu). Jan Sladký, Kozina (Jak jej namaloval Jan Vilímek)Chodové samozřejmě nechtěli přijít o svá privilegia, ale jejich stížnosti ve Vídni a v Praze nebyly vyslyšeny. Proto začali organizovat povstání proti vrchnosti. Nejvýraznější postavou odboje byl Jan Sladký, Kozina. Povstání však bylo potlačeno a Kozina odsouzen k popravě oběšením. Kozina před popravou 28. listopadu 1695 na nádvoří Plzeňského pivovaru zvolal: „Lomikare! Lomikare! Do roka budeme spolú stát před súdnú stolicí boží, hin se hukáže, hdo z nás “ Lomikar skutečně po roce zemřel na mrtvici, zrovna ve chvíli, kdy se na hostině v Trhanovském zámku posmíval Kozinovým prorockým slovům. Jeho vdova pak prodala panství a také Chody svobodnému pánu Jiřímu ze Stadionu.
Boj chodského lidu za svá stará práva a svobodu na sklonku 17. století vylíčil v románu Psohlavci spisovatel Alois Jirásek
Ze staré slávy chodské zbyla jen zář vzpomínek, jež posilovala statný Chodů rod, kdy všude lid úpěl v porobě a ve tmách poníženosti. A na Jana Sladkého Kozinu také nezapomněli.
Od pokolení do pokolení šla o něm zvěst a zachová se, dokud v krásném Pošumaví, dokud v těch končinách u Domažlic, nám navěky památných, také krví chodskou hojně zkropených, bude statečný, řeči, mravu a kroji svých pradědů věrný rod bulácký, potomci Psohlavců. (Z knihy Psohlavci)
Chodské slavnosti jsou jedním z nejstarších folkloristických festivalů v České republice, pořádaný již od roku 1955. V současné době se festival koná vždy první víkend po 10. srpnu a již tradičně je spojován s domažlickou Vavřineckou poutí. Pouť byla původně církevní slavností, konanou na památku Svatého Vavřince. Kapli na památku tohoto světce slíbili domažličtí radní vystavět po úspěšném překonání rozsáhlého požáru města v červnu 1683. Stavba započala roku 1685 na památném vrchu, odkud staří Chodové oznamovali do vnitrozemí ohněm vpád nepřítele do země.
Kaple byla slavnostně vysvěcena 10. srpna 1685. V následujících letech však chátrala, až byla zcela uzavřena. V 60. letech 18. století ji nahradil barokní kostel, který byl zrušen v rámci josefinských reforem. Až do poloviny 19. století sloužil objekt jako stodola. Roku 1851 byl kostel na Veselé hoře znovu vysvěcen a od té doby se datuje i sláva původně předměstské pouti, která časem zastínila i zbývající dvě – svatojánskou a mariánskou. Od 19. století získala pouť i zábavný charakter, po mši svaté následovala taneční veselice, nechyběly kramářské boudy, vystoupení potulných herců, později i atrakce.
Statky se stavěly účelně a hospodárně, obyčejně vchodem proti slunci, k východu. Chalupy byly orientovány štítem k cestě, do vsi, na náves. Bývaly roubené ze dřeva s podezdívkou z lámaného kamene. Pozdější hliněné domy nesly charakteristický znak – skladovací prostory pro obilí – špýchary – byly spojeny pod jednou střechou s vlastním obydlím (zděný špýchar a roubená světnice) a tvořily typ tzv. špýcharového domu . Tím vznikaly výšky tvořící skutečně výraznou nadstavbu.
Na Chodsku přežil lidový oděv až do 20. století, v některých vsích jsou zvláště ženy kroji věrné dodnes. Kroj má prostý, horský ráz. Liší se u horních a dolních vesnic. Pro mužský oděv je typický polodlouhý kabát bez límce zvaný „župan“, či také ženicí, nebo kmotrovský (byl výsadou ženatých mužů a podle lidového podání byly po švech našity zlaté šňůrky, jež po smrti Kozinově nahradili muži černými.) a tradiční plstěný širák – klobouk s širokou krempou. Kalhoty, koženky, byly ze žluté jelenice, či levnější ze skopovice. Punčochy svobodní chlapci nosili bílé, ženatí modré. Symbolem Choda je čakana – dlouhá hůl nahoře opatřená sekyrkou – pozůstatek kroje někdejších strážců zemských hranic. Základem ženského oděvu je do varhánků skládaná vlněná sukně tzv. „šerka“. Kroj doplňují punčochy v tenké vlny v téže barvě jako je sukně. Živůtek a košile bývaly překryty dvěma šátky. Šátek na hlavě se vázal v týle a jedním koncem splýval dopředu. Černý soukenný kabátek zcela bez ozdob obléká vdaná žena na cestu do kostela nebo za chladného počasí.
Na Chodsku jsou dva základní druhy koláčů, jež reprezentují dva jakési subregiony Chodska. Existují koláče z tzv. horských vesnic a koláče tzv. dolské. Horské vesnice na úpatí čerchovského masivu (Klenčí, Postřekov, Chodov …) mívaly horší podmínky pro zemědělství, byly poměrně chudé, a to se projevovalo mimo jiné i na technologii výzdoby koláčů. Ta spočívala v kladení pruhů tvarohu, máku a povidel (švestková nebo hrušková) vedle sebe. Pruhy pak vytvářely jednoduché geometrické tvary. Dolní vsi (Újezd, Draženov, Mrákov, Pocinovice…), zasahují již do Všerubského průsmyku, byly bohaté, ženy se odívaly do bohatě zdobených krojů a rovněž koláče jsou mnohem zdobnější: na koláč se nanese vrstva tvarohu a do něj se vytváří (merhují) květinové motivy nebo různé ornamenty. Vše se dozdobuje (merhuje) mákem a posypává rozinkami a krájenými mandlemi.
Chodsko, mělo příznivé podmínky pro vývoj hrnčířského řemesla i manufakturní a tovární výrobu keramiky – dostatek surovin, dřeva, vody a výhodnou zeměpisnou polohu. Chodská keramika vychází historicky z Klenčí pod Čerchovem. Vzory pocházejí z prvků na chodských krojích a starých klenečských keramických vzorů. Tradice této pestře a bohatě zdobené keramiky sahá až do počátku minulého století. Chodská keramika je zdobena téměř po celé ploše rostlinnými vzory, inspirovanými lučními květy. Barevný dekor na bílém a černém podkladě je malován ručně a proto je každý kus originál. Keramiku si můžete prohlédnout ve společenské místnosti v prodejní výstavce.
Chtěli byste navštívit Chodsko? Láká vás tato nesmírně zvláštní a přitažlivá oblast.
Chcete poznat chodské nářečí a obyčeje, ochutnat místní kulinářské speciality, podívat se na místa, kde po staletí hlídali odvážní Chodové státní hranici? Jste milovníci koní, vyznavači pěší nebo cykloturistiky?
Prohlédněte si náš penzion a ubytování si můžete zarezervovat on-line nebo telefonicky během několika vteřin.
Těšíme se na Vaši návštěvu.
